Volejbal
sport tří motoricky přesných taktů, ale přesto sport bez svazující šablony. Přesnost příjmu, vtip nahrávky, razance smeče. Rovnice hry a vítězství je neměnná, i když se zdá komplikovaná lomenými křivkami letícího míče. Různá je jen hodnota dosazovaných veličin. Právě v tom je její krása i přístupnost. Nikdo nikdy nespočítal, kolik je volejbalových hřišť. Ví se přesně kolik lidí hraje volejbal v soutěžích. Volejbal je v České republice třetím nejrozšířenějším sportem co do počtu registrovaných hráčů a to se nedá zjistit, kolik lidí s ním kamarádí jen tak nezávazně, rekreačně ve svých soukromých tričkách. V létě uvidíte desítky lidí jak odrážejí mezi sebou prsty či dlaněmi lehké barevné míče. Ty snad není nutné počítat do rodiny volejbalistů, ale i v nich je v té chvíli kus hrdosti, že pinkají právě tady, v zemi, která je volejbalovou velmocí. To vědí všichni, kteří byli alespoň jednou v životě na volejbale. I když nebudou znát, jak velké je hřiště a jak vysoká síť, řeknou vám, že v této hře existuje slavná česká škola. Mnozí ani nebudou vědět, jak se na to přišlo, protože toto tvrzení se většinou uvádí bez důkazů. A uvádí se dost dlouho na to, aby se někdo zeptal: Proč volejbal, sport olympijských vítězů, mistrů světa, mistrů Evropy už sice nehledá medaile na antukových hřištích, ale nikdy tyto hřiště nevyklidí? Tam je totiž velkým darem hráčům, co nenosí slavné dresy, tam patří i těm, co natáhnou roztrženou síť mezi dva oprýskané kůly. Je hrou mistrů i všech, co mají rádi pohyb.
Všem těm patří náš obdiv