Volejbal 

sport tří motoricky přesných taktů, ale přesto sport bez svazující šablony. Přesnost příjmu, vtip nahrávky, razance  smeče. Rovnice hry a vítězství je neměnná, i když se  zdá komplikovaná lomenými  křivkami letícího míče. Různá je  jen hodnota  dosazovaných veličin.  Právě v tom  je její krása i přístupnost. Nikdo  nikdy nespočítal, kolik je  volejbalových hřišť. Ví se přesně  kolik lidí hraje  volejbal v  soutěžích. Volejbal  je v České republice  třetím  nejrozšířenějším sportem co do počtu registrovaných hráčů a to se nedá zjistit, kolik lidí s ním kamarádí jen  tak nezávazně, rekreačně ve svých soukromých tričkách. V létě uvidíte desítky  lidí jak  odrážejí mezi sebou prsty či  dlaněmi  lehké barevné míče. Ty snad není nutné počítat do rodiny  volejbalistů, ale i v nich je v té chvíli kus hrdosti, že  pinkají právě tady, v zemi, která je volejbalovou velmocí. To vědí všichni, kteří   byli  alespoň jednou v životě na volejbale. I když nebudou znát, jak velké je hřiště a  jak vysoká  síť, řeknou  vám, že v této  hře existuje  slavná česká škola. Mnozí  ani nebudou vědět, jak se  na to  přišlo, protože toto tvrzení  se většinou  uvádí  bez důkazů. A uvádí se  dost  dlouho na to, aby se někdo  zeptal:  Proč volejbal, sport olympijských vítězů, mistrů světa, mistrů Evropy už sice nehledá  medaile  na antukových hřištích, ale nikdy tyto hřiště nevyklidí? Tam je totiž velkým darem hráčům, co nenosí slavné dresy, tam patří i těm, co natáhnou roztrženou síť mezi dva oprýskané kůly. Je hrou mistrů i všech, co mají rádi pohyb.

                                                                 Všem těm patří náš obdiv